Karel Lewit se narodil 25. dubna 1916 v Lublani v Jugoslávii. Jeho otec, pediatr MUDr. Egon Lewit, zde sloužil za 1. světové války ve vojenské nemocnici. Po skončení války žila rodina v Praze. V červnu 1934 zde Karel Lewit absolvoval reálné gymnázium ve Štěpánské ulici. Hned poté začal studovat na Lékařské fakultě Německé Univerzity v Praze. V prosinci 1936 složil první rigorózum a byl mu udělen titul MUC. Pro úspěšné získání titulu MUDr. bylo tehdy třeba složit 3 rigoroza. Po roce 1936 se zabýval teoretickým studiem a pracoval v laboratoři Farmakologického ústavu prof. Starkensteina po dobu 2 semestrů, kde napsal svoji první publikaci (Lewit, 1938). Mimo to pracoval v létě roku 1937 ve Všeobecné nemocnici v Klatovech a na jaře 1938 na klinice prof. Nonnenbrucha v Praze. Díky stipendiu od Denisova Ústavu se mu podařilo v létě 1938 vyjet na studijní stáž do Francie do Hôpital Salpetrière v Paříži, odkud se v září 1938 vrátil do Prahy. Po návratu se chtěl zapsat na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kam však nebyl přijat pro přílišné množství studentů související s tehdejší dobou po německé okupaci Sudet. Ministerstvo školství a národní osvěty mu vydalo potvrzení, že „nemá námitek, aby pan MUC Karel Lewit dokončil svá studia v zahraničí“. S tím přijel 12.3.1939, pouhé 3 dny před obsazením české země německými vojsky, do Paříže, což mu s ohledem na jeho židovský původ zachránilo život. V Paříži se mu přání pokračovat ve studiu medicíny nesplnilo, ale až do okupace Francie mohl pracovat v nemocnici Bichat na chirurgickém oddělení prof. Mondora. Po vypuknutí 2. světové války nastoupil v říjnu 1939 do města Agde v jižní Francii jako zdravotník u 1. pěšího pluku československé zahraniční armády. V červnu roku 1940 se při ústupu s 1. pěším plukem dostal až do Velké Británie. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou Iris Urwin. V roce 1944 byl přesunut do Normandie, kde od října 1944 až do května 1945 sloužil jako tankista při obléhání města Dunkerque. V roce 1945 bojoval s československou armádou za osvobození Evropy a takto se dostal zpět do Prahy. Po válce ho za působení v československé armádě povýšili na kapitána a současně se stal nositelem vojenského vyznamenání Zlatý kříž ČSR. O této válečné kapitole svého života nerad hovořil a nikde se nechlubil svými zásluhami. Říkával: „Žiji dnešní dobou, zajímají mě studenti a to, kam se ubírá rehabilitace. Nechci se hrabat v minulosti. Tím mým pacientům nepomůžu.“

Citace: Langecker, H., Lewit, K. Über die Entgiftung von Cocain und Percain, sowie von Atropin im Organismus (1938) Naunyn-Schmiedebergs Archiv für Experimentelle Pathologie und Pharmakologie, 190 (3-5), pp. 492-499.

Po skončení války se vrátil ke studiu na Lékařské fakultě v Praze. V červenci roku 1946 získal titul MUDr. a začal působit na Neurologické klinice Lékařské fakulty Univerzity Karlovy přednosty prof. MUDr. Kamila Hennera. Akademik Henner vytvořil na této klinice jedinečné prostředí, kde v mnoha mladých lékařích vzbudil zájem o rehabilitaci, protože cvičení považoval za nedílnou součást terapie neurologických pacientů. Mezi těmito mladými lékaři byl i Karel Obrda, který později založil na neurologické klinice první rehabilitační oddělení umožňující práci v tehdy nedoceněném oboru.

Zpočátku zaměřil Karel Lewit pod vedením asistenta Černého svůj odborný zájem na problematiku výhřezů meziobratlových plotének. Brzy na to začal u prof. Jirouta s neuroradiologií, vyšetřením páteře pomocí rentgenu. V roce 1948 se začal zabývat možnostmi ručních trakčních technik pro léčbu poruch pohybové soustavy. Zajímal se o to, zda by bylo možné výhřezy plotének řešit nejen operačně, ale také mechanicky. Zjistil, že mechanický způsob terapie bylo efektivní provést rukama – manuálně. V roce 1951 se setkal s paní Čápovou, od které se naučil některým hmatům z chiropraktické školy D. D. Palmera z USA. Karel Lewit byl prvním lékařem v tehdejším Československu, který tyto manuální techniky začal používal a rozvíjet v terapii. I když v pozdějších letech z těchto počátečních technik zcela upustil, položily základ pro hlavní oblast jeho celoživotní práce, kterou byla funkční patologie pohybového systému.
V roce 1956 dosáhl vědecké hodnosti kandidáta věd spisem o přesunu vzduchu při perkutánní endoskopické gastrostomii (PEG), chirurgickém zákroku, který se využívá pro zajištění výživy přes stěnu břišní do žaludku.

Během necelých deseti let pochopil význam manipulačních technik pro rehabilitaci a rozhodl se je vyučovat. Základnou pro jeho výuku se stala v roce 1960 Neurologická klinika v Praze na Vinohradech pod vedením prof. MUDr. Zdeňka Macka, CSc. Ta byla bází Ústavu pro doškolování lékařů (dnešní Institut postgraduálního vzdělávání – IPVZ), který poskytoval a dodnes poskytuje postgraduální vzdělávání lékařů a dalších zdravotníků. V tomto ústavu působil v letech 1960 až 1962 jako asistent a od roku 1962 do roku 1974 jako docent. Věnoval se rozvoji svých manuálních technik, začal je zde také přednášet a vyučovat. V roce 1961 absolvoval stáž manipulační léčby u Dr. G. Gutmanna v Hammu v tehdejším Západním Německu a velmi rychle se stal instruktorem manipulační léčby. Po uzavření „železné opony“ se stal hlavním přednášejícím v tehdejším Východním Německu. Vyškolil zde tým instruktorů pro pořádání dalších seminářů. Vyučoval v Československu, Bulharsku, Polsku a Sovětském svazu. Koncem osmdesátých let začal učit i na Západě, v Rakousku. Po skončení režimu v devadesátých letech se otevřela cesta i do ostatních západních zemí a vyučoval pak i ve Francii, Velké Británii, ale také v USA, Austrálii a mnoha dalších. Byl nejen vynikajícím neurologickým a rehabilitačním odborníkem, ale i skvělým pedagogem.
V roce 1962 inicioval Karel Lewit tenkrát ještě jako asistent založení Rehabilitační společnosti v Československé Lékařské Společnosti J.E. Purkyně (ČsLS JEP), jehož předsedou se stal doc. MUDr. Karel Obrda, CSc. Hlavní program byl stanoven jako vědecké zkoumání obtíží vertebrogenních syndromů a léčebných účinků manuální medicíny. Vznik společnosti nebyl lehký, šlo o to, aby manuální přístup a koncepce funkčních poruch hybné soustavy byly přijaty a oproštěny od nevědeckých výkladů, neboť se vyvíjela na akademické půdě na solidním vědeckém základě.
V roce 1964 pak položil Karel Lewit společně s Karlem Obrdou základy komise, později sekce, pro reflexní a manipulační terapii v rámci Rehabilitační společnosti ČsLS JEP. Sekce kromě kurzů pořádala také výroční konference, které během let získaly i účast mezinárodních lékařů. Když byla v roce 1965 v Londýně založena mezinárodní společnost Féderation Internationale de Médicine Manuelle (FIMM), která v současné době sdružuje 27 států světa, tato sekce se stala jedním ze zakládajících členů. Z původní sekce pro reflexní a manipulační terapii, která patřila pod Rehabilitační společnost, se stala Společnost myoskeletální medicíny. Ta je od roku 1991 řádným členem České lékařské společnosti JEP jako samostatná odborná společnost.
Profesor Karel Lewit spolupracoval s dalšími významnými osobnostmi české rehabilitace. Jeho kolegy a spolupracovníky byli prof. MUDr. Vladimír Janda, DrSc., prof. MUDr. Jan Jirout, DrSc., doc. MUDr. František Véle, CSc., prof. MUDr. Václav Vojta, kteří se profesně znali z kliniky akademika Hennera. V kontextu léčebné rehabilitace jsou u nás i ve světě výsledky práce této skupiny lékařů známy pod pojmem Pražská škola. I když šel každý z nich později vlastním směrem, odborný myšlenkový základ, který je odlišoval od uvažování ostatních odborníků, měli společný. Jedinečné a charakteristické pro tuto školu bylo funkční myšlení, jehož podstatou je uvažování v souvislostech. Podstatou jejich práce bylo přesné a podrobné funkční klinické vyšetření a diagnostika. Teprve na základě těchto výsledků se dále rozhodovali, zda pro další diagnostiku potřebují výsledky jiných pomocných vyšetření. Tedy na rozdíl od časté praxe v současném zdravotnictví diagnostikovali hlavně na základě klinického vyšetření pacienta, a ne pouze podle rentgenových snímků nebo jiných zobrazovacích metod. Této škole se dostalo významného mezinárodního uznání.
Karel Lewit má obrovskou zásluhu na tom, že principy manuální medicíny stojí na vědeckých základech a že je obor pevně ukotven a integrován v medicíně. Dokládá to více než 200 publikací, jejichž je autorem či spoluautorem. Kromě vědeckých studií si celoživotně vedl podrobné zápisy o svých pacientech, respektive o použité technice na konkrétní patologii v pohybové soustavě. Také díky této evidenci sledoval zákonitosti zřetězení funkčních poruch v těle a vybíral takové terapeutické intervence, které v danou dobu byly nejúčinnější. Zastával názor, že palpace – vyšetření hmatem, je základním a nejdůležitějším způsobem vyšetření pacienta. Zobrazovací metody, jakými jsou RTG, CT nebo laboratorní výsledky, byly pro něj nápomocnými, ale ne stěžejními metodami.

V roce 1966 vyšla poprvé v knižní podobě doktorská práce Karla Lewita pod původním názvem Manipulační léčba v rámci reflexní terapie, která se stala mezinárodní učebnicí. Učebnice vyšla německy v osmi vydáních, anglicky ve čtyřech, česky v šesti a polsky ve dvou. Knihu se podařilo vydat také v holandštině, švédštině, bulharštině, ruštině, italštině, španělštině a japonštině. Karel Lewit soustavně vyučoval celé instruktorské sbory nejprve lékařů a následně i fyzioterapeutů nejen u nás, ale i v zahraničí. V průběhu let se měnil a vyvíjel jeho způsob práce. Začínal od chiropraktických intervencí a pokračoval přes osteopatické techniky. Během šedesátých a sedmdesátých let postupně zapracovával do manipulačních technik i jiné šetrnější techniky, až nakonec dospěl k technikám měkkých tkání, kterými léčil zřetězené funkční poruchy. Ty dále rozvíjel a uvedl v novějších vydáních své učebnice.
V souvislosti s tímto odborným vývojem procházel vývojem i název technik. Z původních manipulačních technik se přešlo na manuální techniky, a nakonec se název ustálil na pojmu myoskeletální medicína. Karel Lewit si nepřál, aby podle něj byla pojmenovaná nějaká „metoda“. Vysvětloval, že výstižnější by bylo, kdyby se způsob jeho práce pojmenoval spíše „přístup“. Metoda, podle jeho způsobu uvažování, je něco uzavřeného, co se již nevyvíjí. Přístup je otevřený dalším možnostem odborného vývoje. V tomto duchu Karel Lewit studoval nejrůznější odbornou literaturu, četl, učil se, diskutoval, publikoval, shromažďoval, zaznamenával a třídil velké množství poznatků a zkušeností. Od různých autorů si vzal to, co se mu do jeho způsobu práce hodilo a našlo uplatnění. Všechny svoje prameny, ze kterých čerpal, rovněž pečlivě citoval. Sám byl také velmi rád, pokud své kolegy a žáky inspiroval k funkčnímu způsobu uvažování.

V roce 1967 získal titul DrSc.
V roce 1968 navrhla Lékařská fakulta UK v Praze Karla Lewita na profesuru, jmenován ale nebyl. Roli v tom sehrála srpnová okupace Československa. Ke jmenování profesorem neurologie došlo až v roce 1990.
Po okupaci sovětskou armádou v roce 1968 musel z politických důvodů odejít z vinohradské Neurologické kliniky. Začal pracovat ve Výzkumném ústavu chorob revmatických na Albertově v Praze, kde působil jako vědecký pracovník. Podmínky pro jeho práci zde ale nebyly dobré. Měl zakázáno vést kurzy pod svým jménem. I přes to se mu podařilo s kolegy v roce 1974 uspořádat velmi úspěšný kongres FIMM v Praze. V roce 1976 se rozhodl odejít jako pracující důchodce do ústraní. Přešel do Ústředního ústavu železničního zdravotnictví, kde pracoval až do roku 1992.

Mezi lety 1992 a1994 se snažil vybudovat centrum vzdělávání pro lékaře v oboru myoskeletální medicíny v Třeboni. Po proběhnutí jednoho semestru se však projekt nedočkal pokračování. Přesto zde bylo uspořádáno mnoho seminářů s význačnými českými, ale i zahraničními lektory. Kromě Karla Lewita a jeho dcery fyzioterapeutky Clary Lewitové přijeli přednášet i Vojta, Brügger a další odborníci. V první polovině devadesátých let zde také léčil pacienty.

V letech 1994 až 2002 učil manuální medicínu pregraduální studenty fyzioterapie na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze.
V roce 1994 se vrátil zpět na Neurologickou kliniku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1996 přešel na Kliniku rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze při Fakultní nemocnici Motol, kde spolupracoval s prof. PaedDr. Pavlem Kolářem, Ph.D. Působil zde do roku 2012. V následujících letech zde poskytoval cenné konzultace.
Od roku 2003 do roku 2011 působil na Rehabilitační klinice Malvazinky v Praze. Od roku 2008 do roku 2012 pracoval v Centru komplexní péče Dobřichovice. Současně v letech 2011 a 2012 léčil pacienty v Centru fyzioterapie v Praze na Zličíně.
Na všech pracovištích byl vždy obklopen stážisty z řad lékařů a fyzioterapeutů, přijíždělo za ním i mnoho zahraničních studentů. I přes celosvětový věhlas a uznání neztratil svůj osobitý, ale vždy lidský přístup jak k pacientům, tak ke kolegům, kterým ochotně předával své bohaté zkušenosti. Zároveň vítal odbornou diskusi o nových terapeutických přístupech. V ordinaci se mnohdy setkávali lidé mnoha národností a profesor Lewit dokázal komunikovat se všemi současně. Mluvil plynule česky, německy, anglicky a francouzsky. Léčil pacienty a vedl stážisty až do svých 96 let, do června roku 2012. Ukončení své ordinace komentoval takto: „Žil jsem v iluzi pracovní nesmrtelnosti, ale nyní jsem se rozhodl respektovat svůj věk. Prosím pacienty, aby ho respektovali také.“
Za svůj život obdržel mnoho odborných ocenění. V roce 2005 byl jmenován čestným členem FIMM. V roce 2006 získal čestný titul „honoris causa“ na Lékařské Univerzitě v polském městě Lodž a v tomto roce mu byla také udělena Purkyňova cena ČLS JEP. V roce 2011 obdržel čestné členství udělené Společností rehabilitační a fyzikální medicíny ČLS JEP.

Se svojí ženou Iris měl čtyři děti: Anitu, Tibora, Helenu (dnes Claru) a Janu. Iris Urwin Lewitová byla původem z Walesu. Překládala díla českých autorů do angličtiny a krásně zpívala. Nejstarší dcera, Anita Lewit-Bentley, žije ve Francii a je profesorkou v oboru strukturální biologie. Po sametové revoluci, která proběhla v roce1989, se angažovala v organizaci zařizující spolupráci s kolegy z Česka pro výměnné pobyty studentů a následně pro společné doktorandské studium. Syn Tibor utrpěl v dětství těžký úraz a rodina se kvůli vhodnějším podmínkám pro péči o něho přestěhovala v roce 1969 z Prahy do Dobřichovic. Tibor na následky úrazu později zemřel. Clara Lewitová, dříve Helena Hermachová, je fyzioterapeutkou a zakladatelkou přístupu Fyzioterapie funkce. Žije v Rakousku, blízko českých hranic a říká, že „žije a pracuje na pomezí“. Jana Lewitová Vovsová, nejmladší ze sourozenců, se vydala na hudební dráhu. Věnovala se písním renesančním, barokním, ale i sefardským, slovenským a moravským. Současně své zkušenosti se zpěvem propojila s léčebným pohledem a stala se lektorkou hlasové a dechové terapie.
Profesor Karel Lewit kromě své práce a profese miloval vážnou hudbu, hodně četl a zajímal se o aktuální politické i kulturní dění. Byl po celý život otevřený novým informacím. Utužoval se také fyzicky. Hodně chodil a ještě v 95 letech jezdil na běžkách. Měl radost ze své zahrady a ovocného sadu. Dochovaly se vzpomínky na to, jak do pozdního věku lezl po ovocných stromech, když je prořezával. Po celou dobu, kdy žil v Dobřichovicích, za ním chodili sousedé s nejrůznějším trápením a bolestmi. Do vysokého věku jim pomáhal a léčil je.

Karel Lewit zemřel 2. října 2014 v klidu svého domova v Dobřichovicích ve věku 98 let.

V roce 2016 byla Centrem komplexní péče Dobřichovice uspořádána v Dobřichovicích mezinárodní Konference k nedožitým 100. narozeninám profesora Karla Lewita. Konference ukázala, že funkční přístup v diagnostice a terapii pohybového systému je nosný a stále živý a že v mnoha státech světa působí odborníci, kteří tento přístup dále rozvíjejí. Na konferenci byl také oficiálně představen Nadační fond Karla Lewita (NFKL), který navázal na práci pana profesora a za své poslání zvolil rozvíjení funkčního přístupu ve zdravotnictví. Díky NFKL a aktivitě obce Dobřichovice, ve kterých Karel Lewit prožil velkou část svého života, po něm byla roku 2016 pojmenována pěší lávka vedoucí přes řeku Berounku. Součástí dobřichovické knihovny je zásluhou NFKL od roku 2018 Studovna profesora Lewita. Nadační fond Karla Lewita vydává nyní už jeho druhou knihu.